Bom Dia a todos

Právě se nacházím v Brazílii, zemi snů, a prožívám svůj největší sen a to je studovat v zahraničí a cestovat.

Počátek mé cesty 

Začalo to v prváku přibližně před třemi lety, kdy byla u nás ve škole přednáška. Zaujalo mě to natolik, že hned, jak jsem se dostala domů, musela jsem se přihlásit. A tak začala moje cesta plná utrpení, smutku a nepochopení…

Ne, tak takhle to nebylo. Ze začátku jsem byla nadšená a už jsem se těšila až odletím. Prošla jsem meetingy s ostatními budoucími outboundy, pohovory a pak najednou…

Covid

Zničil mi všechny mé plány, ale říkala jsem si, naděje umírá poslední. A tak i přes to že to nevypadalo moc dobře jsem se stále těšila na výměnu. Nevěděla jsem sice kdy, kam natož jestli vůbec, ale i přes to jsem se nevzdávala.

A o rok později to přišlo. Jela jsem na Oriental meeting jak s budoucími outboundy tak i se současnými inboundy, pro které to byl poslední společný týden a na konci si na vlajky psali vzkazy.

Jenže pak zase nic. Coronavirus se zhoršil a já už jsem přestala doufat, že je malá možnost, že bych někam jela. Byla jsem z toho špatná, ale řekla jsem si, že alespoň dokončím školu s kamarády.

Konec dobrý, všechno dobré 

No a poslední a zatím nejlepší zvrat nastal letos. Znovu se začalo mluvit o tom, že se výměny budou konat. Vyplnila jsem znovu preference zemí a tentokrát na první místo dala Brazílii. Taky jsem podruhé vyplňovala přihlášku, protože když jsem ji vyplňovala poprvé, tak byla trochu jiná.

Všichni říkají, že nejhorší část přípravy na výměnu, je právě vyplňování přihlášky, ale u mě tomu bylo jinak. Pro mě bylo nejhorší to, že jsem nevěděla jestli vůbec někam pojedu. Ten pocit byl hrozný a nechci ho už nikdy v životě zažít.

A pak nastal květen a mě přišel mail o umístění v Brazílii. Měla jsem co dělat abych se udržela, protože jsem zrovna byla ve škole. Den na to mi přišel mail přímo z Brazílie a o pár dní později od mé první host rodiny. Před naším prvním online setkáním jsem byla trochu nervózní, ale postupně to ze mě opadlo, já se čím dál tím víc těšila, až je budu moct osobně poznat.

Poté jsem si začala vyřizovat méně zábavné věci – Letenku, pojištění a vízum.

Den D

Konečně nastal den před Dnem D. S rodinou jsem na letiště vyjela o den dříve. Cestou jsem se snažila usnout, ale myšlenky mi to nedovolovaly, a tak jsem sledovala, jak se čím dál víc blížíme k cíli. Na letiště jsme šli až druhý den brzo ráno, kde jsem si vyzvedla letenku, rozloučila jsem se, vyfotily jsme poslední fotky a já jsem se vydala na místo odkud jsem odlétala. Protože jsem ale měla ještě přibližně dvě hodiny, tak jsem se začetla do knihy.

Po vstupu do letadla si letuška všimla mého saka a já jsem zjistila, že ona dříve taky absolovala výměnu a to do Austrálie. Letěla jsem do Amsterdamu, kde jsem měla 5 a půl hodiny čas. Bránu, z které jsem měla odlétat, jsem na letence neměla a nebyla ani na velké tabuly s lety. Začala jsem trošičku vyšilovat, ale naštěstí se tam objevila o půl hodiny později. Další problém nastal při hledání, protože letiště v Amsterdamu je trochu větší než v Praze. Nebo se mi to jen zdálo?

Konečně jsem seděla v Letadle směr Rio de Janeiro, kde jsem vystupovala. V letadle jsem dostala oběd a také večeři. Cestou jsem hodně času spala, ale také jsem sledovala nějaké filmy na tabletu a letadle.

Po dlouhé době, pomalu jsem už necítila nohy, jsme přistáli a já jsem vyšla na dlouhou cestu na celní správu. Poté jsem si šla pro kufr, který jsem nemohla najít. Po požádání jednoho pracovníka na letišti jsem zjistila, že moje zavazadlo bylo u kufrů z Paříže. Netuším, jak se tam dostalo, ale byla jsem ráda, že jsem ho měla u sebe. Poté už jsem konečně mohla jít za svou host rodinou.Když jsem je spatřila, hrozně se mi ulevilo. Konečně jsem mohla říct, že se mi začal plnit sen.

Po přivítání jsme odjeli na apartmán, protože cesta do města Campos dos Goytacazes trvá přibližně tři hodiny a v tu dobu už bylo osm hodin večer. Poté, co jsme snědli objednanou pizzu, jsem si šla lehnout, protože jsem byla opravdu hodně utahaná.