Nezapomenutelný výlet do Pantanalu part 3

12.12.2022

Průzračné jezero

Naše další pouť byla zase o kousek dál. Autobus nás zavezl na místo určení, odkud jsme se postupně vydávali po strmé cestě po schodech dolů do jeskyně, kde se nacházelo modré průzračné jezero. Když jsme vcházeli na schody, tak jsme zjistili, že ve skupince před námi dva lidé omdleli což nebylo zrovna nejlepší vědět. Jednu holku dokonce odvezla sanitka, ale nakonec jsem se dozvěděla, že to bylo jenom pro jistotu, a že se nic tak hrozného nestalo.
V naší skupince naštěstí bylo všechno v pohodě a nikdo neomdlel. Poté, co jsme se dostali dolů, jsem zjistila, že cesta nevede úplně k jezeru. A to jsme se všichni těšili, jak se u něho vyfotíme. No ale co se dalo dělat. Vyfotili jsme se z místa, kde to bylo nejblíže k jezeru. A i tyhle fotky stály za to.

Konečně pádlování!

Po obědě jsme zase spěchali na další aktivitu tentokrát opět vodní. A tou nebylo nic jiného než rafting. Byla to jedna z aktivit, na kterou jsem se nejvíc těšila. Naše skupina vyjížděla jako poslední. Jako první jsme si ukázali základní pozice, a jak se sjíždí na raftu. Protože to je hodně jiné než na kánoi. Po sjezdu prvního menšího jezu pár holek dostalo pádla. Protože v celém raftu byly asi jenom čtyři. Já jsem ze začátku nepádlovala, ale asi ve čtvrtině cesty mi kamarádka podala pádlo, abych si to taky zkusila. A od té doby jsem to pádlo prakticky nepustila. Jediný čas, kdy jsem nic jiného nemohla udělat, bylo, když jsme sjížděli jez. Po nějaké době jsme také měli přestávku na plavání a poté jsme už opět vyrazili na cestu. Měli jsme zde také soutěž, kdo se dostane první na konečnou. A proto jsem pádlovala doslova jako o život. Holky se divili, že mi pádlování tak jde, tak jsem jim řekla, že tohle nedělám poprvé. Ale nebylo zde moc lidí, kteří už dříve sjížděli jez. Musím říct že mi pádlování hodně moc chybělo. A jsem ráda, že jsme na tomhle výletě měli i tuhle úžasnou aktivitu. Problém byl jen jeden. To že mi cesta přišla až příliš krátká a nejradši bych si ji dala celou znovu.

Ochutnávka

Po večeři jsme vyrazili na ochutnávku zmrzliny z místního ovoce. V ceně jsme měli dva kopečky zmrzliny plus nějaké posypky. Já jsem si spolu s pár holkami vybrala zmrzlinu z ovoce guaravira. Z tohoto ovoce se dělá také pití guarana, které je výborné. Takže jsem si říkala, že to vyzkouším. No, ale bylo zde jedno velké ale. Ta zmrzlina nebyla moc dobrá a pouze jedné naší kamarádce chutnala. Která si moc ráda převzala naše porce. Naštěstí druhá moje zvolená zmrzlina byla pravý opak této. A nejradši bych si ji dala někdy znovu, jenže problém je v tom že si nepamatuji, jak se jmenovala.

Konečně v Pantanalu

Další den jsme konečně vyrazili na cestu do druhé části výletu a tou byl pantanal. Na tuto část výletu jsem se obzvlášť těšila, protože zde byly aktivity které jsem si za žádných okolností nemohla nechat ujít. Na konci cesty jsme vyměnili autobusy, protože náš autobus nebyl přizpůsobený na cestu, která vedla na naší farmu. A proto jsme se rozdělili do několika aut, které pro nás přijeli.

Když jsme dorazili na farmu už jsem mohla vidět několik volně pohybujících se koní, krav, prasat a dalších zvířat. Ten den odpoledne pár skupin už začalo s aktivitami, ale naše skupina a ještě jedna další skupina na dnešek měli naplánovaný pouze odpočinek. Všechny aktivity jsme měli naplánované na zítřek. Pár lidí si šlo zaplavat, ale já jsem pouze odpočívala po dlouhé cestě spolu s dalšími.

Oheň a marshmallow

Dnešní večer byl ale i přesto něčím zvláštní. Měli jsme totiž uspořádaný oheň, kde se pouštěli písničky, opékali jsme marshmallow a další... A nakonec, tohle bylo jen pro ty kdo chtěli a zapsali se, jsme přespávali ve stanech po čtyřech. Ten, kdo ve stanech nespal, šel normálně na svůj pokoj, ale ostatní se už vydali s připravenými batohy do stanu. My jsme měli stan přibližně uprostřed. Což byla výhoda, protože jsme šli prakticky naupřímo od ohniště. No a protože bylo docela pozdě měly jsme brzo ráno aktivity, tak jsme si chvilku povídali a potom už se vrhli do říše snů.

Krátká jízda na koni

Naše první aktivita byla jízda na koni, na kterou jsem se moc těšila a byl to jeden z hlavních důvodů, proč jsem si vůbec tento výlet zvolila. Hned po snídani jsme se vydali ke stáji koní, kde každý dostal svého koně. Já jsem na koni sice už někdy seděla, ale bylo to jen, když jsem byla malá. Takže jsem věděla jenom trochu, jak se na koni jezdí. Pár lidí se docela dost bálo, ale po chvilce už všichni byli v pohodě. No a hned potom, co dostal poslední člověk koně jsme vyrazili na cestu za dobrodružstvím. Jakmile jsme vyrazili, tak jsem zjistila, že jízda na koni není nic tak těžkého a užívala jsem si ten pocit. Několikrát jsme zastavovali, protože všichni nejeli stejně rychle. V půlce cesty jsem si začala vybírat i cesty, kde nikdo nejel, protože všichni jeli ve stejné chvíli, a proto se jelo pomaleji. Ale i pár dalších lidí odbočilo z vyznačené cesty, takže jsem nebyla jediná. No a o chvíli později byl konec naší vyjížďky. Přišlo mi to hodně krátké a nejradši bych jela ještě dál.

Poté jsme vyrazili na další místo, kam nás dovezl místní auto. Vylezli jsme na rozhlednu, odkud byl krásný výhled a pán nám vyprávěl, co vše můžeme v pantanalu najít a jak se zde žije. Co jsem z toho tak pochopila, tak zde žije opravdu hodně druhů zvířat a dokonce i několik málo jaguáru, které jsme neviděli, ale někdo říkal že jaguára viděl.

Cesta zpět

Ještě večer před odjezdem jsme se fotili s vlajkami. A také jsme si vyměňovaly placky a někdo si nechával podepisovat vlajky a trička, které jsme na výletě dostali.

Další den už žádné aktivity nebyly. Vyjeli jsme brzo ráno směr Campo Grande, kde už první členové výletu končily a dál s námi nejeli. Byl to hrozně divný pocit. Sice jsme se znali jen deset dní dní, ale i přes to mi neskutečně přirostli k srdci a přišlo mi hrozné se s nimi teď rozloučit. Loučení bylo dlouhé ale jakmile jsme dorazili do města, museli vystoupit. My jsme zde měli oběd a poté jsme vyrazili na další půldenní cestu.

A to ještě nebyl konec. Po vyspání v hotelu, do kterého jsme dorazili těsně po jedenácté hodině, jsme opět vyrazili na cestu. Tentokrát byl náš cíl už São Paulo, kde jsme se rozloučili se všemi ostatními. Postupně všichni odcházeli, buď na letiště nebo na autobusové nádraží nebo si pro ně přijeli rodiče ale já jsem stále zůstávala. Bylo to, proto že můj autobus odjížděl hodně pozdě a do mého města měl přijet až kolem půl sedmé ráno, což bylo přibližně deset hodin v autobuse, což není zrovna málo. No ale jak známe autobusy tak i můj se zpozdil a to dokonce o tři hodiny, takže moje cesta nakonec trvala 13 hodin.

Celkově tento výlet jsem si opravdu užila a jsem moc ráda že jsem si ho zvolila. A už se moc těším, až se s někým třeba na nějakém dalším výletě nebo po výměně znovu setkám.